Dovolte mi, prosím, sdělit něco málo o sobě a o cestě naší rodiny do Čech.
Narodil jsem se v Lehnicích 17.4.1962 mladinké dívce, která se narodila v roce 1945. Moje maminka je paní Irena Gombárová,rozená Képesiová a byla svobodnou matkou.
Své rané dětství jsem prožil v Lehnicích čp. 99 (nyní 148) v domě mých prarodičů, byli to: paní Júlia Képesiová a pan Mihály Képesi. Babička o dlouhá léta přežila mého dědečka a ani nevím kolik let pracovala v lehnické nemocnici. Když ve věku 77 let v roce 1999 zemřela, tak jsem na její památku, aby v našich srdcích zůstala navždy, začal psát kroniku naší rozvětvené rodiny.
Ale zpět k tomu jak jsem se dostal do Čech.
Maminka se seznámila s panem Jánem Gombárem (nar. v Bratislavě). Byl vdovec a přivedl do rodiny svého syna Igora. Ještě v Lehnicích se nám narodila sestřička Zuzana a zanedlouho nato jsme se přestěhovali do Gólyáse. To je taková samota v okrese Dunajská Streda.(DS)
Rodiče pracovali v JZD v kravíně a naše rodina se začala rozšiřovat o další členy. V porodnici v DS se nám narodili další sourozenci a to holčičky Marika a potom Ildikó.
Nastal mi čas školní docházky. Mojí paní učitelkou byla paní Izabella Lelkešová ve škole v obci Nagyszegpuszta. Na této škole byla vyučujícím jazykem maďarština. Byla to jednotřídka a rodina paní učitelky měla v budově školy i služební byt. Na tyto školní léta moc rád vzpomínám. Paní Učitelka se nám s láskou věnovala. Rád na ní vzpomínám. V současné době žije se svou rodinou v DS.
Vánoce v roce 1972 jsme již strávili v Bakově nad Jizerou v okrese Mladá Boleslav, kam se rodiče za vidinou lepších zítřků (spolu s námi už pěti dětmi) přestěhovali.
Rodiče zde opět pracovali v místním družstvu. Práce to nebyla o moc lehčí než v Gólyási.
Rodiče nám tady nadělili dalšího sourozence a to Patrika. Ve škole nám nevěřili, že jsme ze Slovenska a neumíme slovensky, ale pouze maďarsky. Nebylo to pro nás lehké naučit se česky.
Po dalších čtyřech letech si otec našel lepší práci v obci Příšovice, kde já nyní také žiji. Nutno říci, že ve vlastním bytě 3+1 v panelovém domě se svou rodinou.
Aby nás nebylo málo, tak jsme v turnovské porodnici zbohatli ještě o sestru Hanu a nejmladšího člena naší rodiny bratra Eduarda.
Takže je nás 8 sourozenců. Snad se nepletu, když napíšu, že 4 holky a 4 kluci. Musím poznamenat, že takto početná rodina zde v Čechách je spíše raritou.
Ale jak tedy mí rodiče přišli na nápad nastěhovat se do Čech?
To se má tak: má babička Júlia Képesiová má sestru, která žije v Turnově. Je to Alžbeta Kravecová, rozená Andrásy. Její rodiče jsou taktéž pochováni na lehnickém hřbitově. Jak se ona spolu s dalšími lehnickými občany dostala v roce 1946 do Turnova je na ještě mnohem delší vyprávění. Pro mnoho lidí v současné době je nepochopitelné jak stát zacházel po druhé světové válce se svými občany a násilím je přesídloval.
A toto vystěhování se týká mnohem víc lehnických rodin. Bylo by jistě zajímavé vypátrat kam všude se lehničané v této době vystěhovali. Správněji byli vystěhováni.
Teta Kravecová samozřejmě se svou rodinou pravidelně jezdívala do své rodné obce. Je už vdova a minulý rok oslavila své 80. narozeniny. A ještě malinko předtím jsem jí zavezl na oslavu 70. narozenin jednoho našeho příbuzného v Lehnici - Kolonii.
A ten nápad vystěhovat se za prací zřejmě mému otci tehdy vnukl její manžel pan Michal Kravec. Od myšlenky otec neměl nikdy daleko k činům. Takže jsme se naložili do stěhovacího vozu a jelo se. Musím nyní poděkovat našemu dědečkovi za to, že nám tehdy zaplatil za stěhovací vůz a částka to na tehdejší dobu nebyla malá. Bohužel dědeček za pár měsíců v roce 1973 zemřel a ostatní vnoučata nikdy nespatřil.
Tolik na velmi stručné vysvětlení našeho putování do země zaslíbené.
Zde v Čechách už máme slušné zázemí a rodina se nadále rozrostla o vnoučata mé maminky a nyní naše rodina čítá přes čtyřicet osob.
